„Zítra bychom měli jet nakoupit,“ pronesla ke svému muži a ten jen přikývl.
„Pokud ta průtrž do rána přestane, hned po poledni vyrazíme. Nechceš si to přece jen rozmyslet a vrátit se do města? Tahle osada je dost z ruky, co kdybychom potřebovali doktora?“
„Ne,“ mávla rukou Alena. „Kdyby bylo nejhůř, máme přece auto.“ Leoš přestal odporovat a šel si raději lehnout. Celou noc nezamhouřil oka, protože vítr skučet nepřestával.
„To byla noc,“ povzdechl si Leoš hned ráno u snídaně.
„O nic horší, než ta ve městě. Po obědě vyrazíme na nákup, všichni už odjeli, zůstali jsme tu jen my. Teď už se musíme spolehnout jen na sebe, miláčku.“
„To odjeli v tom počasí?“ Podivil se Leoš. „Cože měli tak naspěch? Říká se, že tu dneškem převezmou vládu duše mrtvých. Jde o pověru, ale spousta lidí tomu asi věří.“
Leoš sešel do sklepa pro brambory a Alena začala připravovat oběd.
„Vidíš,“ pravila u jídla. „Obloha je už krásně modrá a my můžeme vyrazit na nákup.“
Po chvíli se oba sešli u auta. „Nejde to,“ řekl naštvaně. „Prostě ta stará herka zase nejede.“
„Tak to v klidu oprav a vyjedeme později,“ pronesla Alena s jistou nadějí v hlase.
„A co si asi myslíš, že jdu dělat?“ vyštěkl Leoš a podíval se do motoru. „To je divné, žádnou závadu nevidím.“
„Pojď se schovat,“ volala na něj Alena. „Vypadá to, že se zase žene bouřka.“
Leoš odešel do domu a během chvíle přestalo svítit světlo. Chtěl zavolat do elektrárny, ale spojení nefungovalo. Leoš chtěl ještě jednou zkontrolovat auto, ale neznámá síla ho vtlačila dovnitř.
„Co budeme dělat?“ zeptal se tiše, opřený o její tělo.
„Čekat,“ odpověděla tiše Alena a její oči byly v tu chvíli plné poznání. „Čekat na svou smrt.“