Adéla chodila se svým snoubencem několik měsíců. Na počátku to byl vztah vyrovnaný, ale později se vyskytly hádky, které byly časem stále ostřejší. Adélin přítel začal trpět ukrutnou žárlivostí, kterou nedokázal zkrotit. Nepomohly ani slzy, ani vysvětlování. Když se i přesto schylovalo ke svatbě a obě rodiny chystaly veselku, Adéla couvla. Jak šel čas, bylo její rozhodnutí akceptováno. Všemi kromě jednoho. Její bývalý přítel byl Adéle neustále v patách a dělal jí ze života peklo. Dokonce i v den, kdy Adéla veřejně představila nového přítele. I tento vztah prošel zkouškou času a Adéla se po čase rozhodla, že si svoji lásku vezme. Jediný, kdo to nepochopil, byl bývalý partner.
Zvuky zvonů umí bít jako o život. Za jejich zvuku šustily v kostele nevěstě bělostné šaty tak, jako by odněkud vylétla bílá holubice. Adéla pohnula hlavou a zatajil se jí dech. Z jedné strany stál její vyvolený, z druhé zavržený milenec. Po chvíli se vedle ní vytvořil jemný oblak mlhy a všechno už konečně bylo tak, jak mělo být. Adéla řekla rozechvěle „ano“ a zvony začaly opět bít jako o život. Když přišla na řadu svatební hostina, zastihla Adélu zlá zpráva. Její bývalý přítel se před několika hodinami zastřelil. Možná chtěl Adéle dokázat, že by byl lepší ženich, možná se chtěl jenom pomstít za neopětovanou lásku. Adéla se po roce rozvedla a už se nikdy nezamilovala, její srdce zamrzlo. Nedávno šla cestou podle hřbitovní zdi. Adéla měla v očích smutek a v ruce tiskla povadlou, žlutou růži.