Jeden mě varoval a ten druhý byl panovačný. Jakmile jsem po váze vztáhla ruku, ztratila jsem pojem o všem okolo. Mrskla jsem s ní o zeď neuvěřitelnou silou a váza se rozbila na tisíce střepů. Teprve v ten moment jsem cítila uspokojení. Byla jsem šťastná a toužila po tom, abych čin zopakovala. Po chvíli jsem se uklidnila a zametla střepy. Potom se dlouhý čas nic nedělo.
Po čase se všechno ozvalo znovu a ještě s větší intenzitou. Během několika minut byly stěny prázdné a na podlaze se povalovaly stržené obrazy a mezi nimi úlomky porcelánových sošek. Postupně jsem zlikvidovala všechno, co mělo nějakou hodnotu. Když už jsem neměla co rozbít, nutila mě zvláštní síla pokračovat na věcech ostatních lidí. Z počátku se mi dařilo je obelstít a svádět vinu na jiné. Nejhorší chvíle nastala, když mě nějaký hlas vzbudil uprostřed noci a chtěl, abych někoho zabila. Vydala jsem se do nočních ulic. Snad mi ho Bůh postavil do cesty. Prvního, koho jsem potkala, byl kněz. Pokřižoval se a začal se modlit.
„Máš v sobě ďábla, ženo,“ pravil s vážnou tváří. Při jeho následné modlitbě jsem v sobě slyšela strašné kvílení, ale šla jsem s ním do kostela. Přivázal mě k oltáři a kropil svěcenou vodou. Nevěděla jsem, koho mám prosit o pomoc. Boha, nebo ďábla? Nakonec jsem pocítila, že moje tělo opouští nějaká neznámá síla. Potom bylo zvláštní ticho. Kněz mě odpoutal a já si prohlížela krvácející rány na zápěstí. Všechno na mě ale dolehlo teprve doma. Pochopila jsem, že boj s ďáblem nebude na tomto světě končit nikdy…
Další zajímavé informace naleznete taky na naši Facebook stránke!