„Kupte si polárku,“ objevil se zničehonic mladík a s úsměvem dodal snu na skutečnosti.
„Polárku?“ podivila se Venuše. „Jedině tu z oblohy.“
Mladík se na ni ještě jednou usmál a rozbalil zmrzlinu. Venuše natáhla ruku a dívala se do budoucnosti.
„Proč neprodáváš ve dne?“ zeptala se mladíka.
„Ve dne je více zákazníků, ale ani jedna Venuše. Možná ji hledám a možná jsem ji už našel. Člověk musí nejen snít, ale i chtít.“
Venuše se posadila do písku a ujídala zmrzlinu.
„Co je to chtít?“ podivila se. „Já mám sny schované na obloze, a pokud budou zářit hvězdy, budu tou nejbohatší na světě.“
„Budeš chudá, Venuše,“ pronesl mladík do počínající noci. Potom se posadil vedle ní a dal průchod svým citům. „Podívej,“ vztáhl ruku a ukazoval jí Venuši. „To je dlaň a dá se s ní udělat spousta věcí. Zrovna tak je to s prsty, jazykem a rty. Každá bohyně je hýčkána, pokud ne, není bohyně.“
Mladík vjel Venuši prsty do vlasů a cítil její chvění. „Vidíš?“ usmál se opět. „Teď jsi o něco bohatší, než jsi byla před chvílí.“
Venuše nastavila rty k polibku. „Vždycky jsem měla sen, že jednou přijdeš. Ten sen měl ale krásný začátek a hloupý konec. Nebyla jsem bohatší, ale chudší o tebe.“
„Nikdy nikdo není chudší, pokud vstoupí do jeho života láska. I když láska odejde, zůstává každý z oněch dvou aktérů bohatší o jednu zkušenost.“
Venuše se položila a zaryla prsty do písku. Prodavač snů opět na chvíli vykoukl z oblohy a nebesky zářil. Mladík Venuši poodhalil ňadra a začal se s ní milovat.
„Podívej,“ vykřikla Venuše. „Polárka!“
Mladík pohladil Venuši po tváři a začal se vzdalovat. Od té doby připomínají zrnka písku Venuši noc, která byla snem. Pouliční prodavač snů opět svítí na obloze jako před mnoha tisíci lety. Jenom Venuše je moudřejší, a proto i bohatší. Nejbohatší ale bude, až se jí v srdci usídlí ten, který změní poznání v opravdovou lásku.