Nejhorší bylo peklo muslimské. Mělo sedm pater, která ležela nad sebou. Oheň pálil s nevýslovnou ukrutností, ale nesvítil. Zatracenci byli provlečeni řetězy, jejich levá ruka byla připoutána ke krku a pravá vražena do srdce. Ďáblové je bili železnými tyčemi a hadi se okolo nich svíjeli v obrovských houfech. Probudil jsem se celý zpocený a v očích jsem měl hrůzu z prožité noci. Za půl roku jsem se ocitl ve Vietnamu. Po třech dnech jsem usnul se zbožným přáním, ať se ocitnu alespoň jednou v nebi. Zůstalo ale nevyslyšeno, jako všechno ostatní. Ve vietnamském pekle mučí hříšníky sekyrami a meči, drtí je balvany, či na ně štvou dravce. Každý zatracenec se po každém mučení okamžitě vrátí do původního stavu a jejich muka pokračují. Po takovém zážitku toužíte posadit se do prvního letadla a uhánět ke své domovině. Litoval jsem bosé staříky na rýžových polích, kteří se peskovali pro každou hloupost.
V Kambodži jsem se ocitl dobrovolně. Měl jsem tam strávit pouze dva dny, a tak jsem se soustředil na to, abych neusínal. Po příletu jsem si ale dal dva drinky a ani jsem nevěděl, jak jsem se ocitl v noruku. Noruk je kambodžské peklo o osmi patrech. Jedinou útěchou pro místní hříšníky bylo, že jejich tresty nebyly věčné. Zuřiví psi měli diamantové zuby a odevšad se linul dusivý kouř. Jak rád bych se vrátil do Řecka, kde přes řeku Styx převáží zesnulé stařec Charón, pro něhož se mrtvým dával pod jazyk peníz. Snad i ty ubožáky u řeky Léthé dovádí v zapomnění její voda právě proto, že lidské skutky se jinak z hlavy vymazat nedají. Za dva dny jsem se vrátil zpátky do Prahy a těšil se na obyčejné, křesťanské peklo.
Dopravil jsem domu kufry a záhy usnul. Po probuzení jsem byl čilý jako rybička. Už žádné peklo, žádné kouře ani oheň. Nemohl jsem vůbec uvěřit tomu, že jsem prospal celou noc a nepohltilo mě nic ze světa zesnulých. Ani nevíte, jak rád bych se tam zase vrátil. Ne kvůli tomu, že by mě nějak chybělo. Poznal jsem ale daleko větší peklo tady na Zemi.
Už v začátku jsem řekl, že se dá prožít několika způsoby. Jenže já hlupák chtěl jednou prožít nebe, neřku ráj. Chodil jsem jako tělo bez duše, hledal a hledal sny těch ubožáků, kteří na Zemi zanechali nedokončené činy. Po úmorných dnech jsem se seznámil se ženou, která dovedla vyprávět o ráji tak dokonale, až jsem se ocital v oblacích a z neznámého důvodu mně rostla křídla. Byl jsem v nebi? V ráji? Možná krátkou chvíli, než jsem pocítil žár Slunce a nutkavou touhu pít vodu ze všech vodních hladin. Po sladkých vodních tocích jsem se dostal až k moři, v němž jsem viděl vystupovat onu ženu jako bohyni největšího milosrdenstva tajemné říše stínů. Dnes už mohu s jistotou říci, že mě bozi chtěli varovat. Největší peklo je totiž láska.