Všimněte si, že v reklamách vždy vidíte pouze šťastné rodiny, hodné děti a mladé, temperamentní lidi. Pakliže se v nich objeví starší člověk, tak pouze v reklamě na úžasné lepidlo, které dobře drží zubní protézu i při kousnutí do jablka. Pokud by tomu tak bylo, neměla by moje babička po jednom takovém zakousnutí zubní protézu na dvě poloviny. Všimněte si ale i rodin jako z katalogu, láskyplných pohledů a žen, které jsou nejšťastnější v době svého menstruačního cyklu. Toto „štěstí“ nás vede k tomu, že chceme být také tak šťastni a potkáme-li strakatou krávu, divíme se, že není fialová. Také se ale cítíme nepřirozeně, když nás v období našich dnů bolí břicho, jsme podrážděné, manžel srká polévku a děti si místo dokonalého stolování udělají ze stolu hrací podložku a v bramborové kaši máchají modelovací hmotu. O svátcích mají zejména starší a osamělí lidé deprese, protože jejich oblíbený seriál pětkrát protne reklama milující rodiny a když si navíc uvědomí, že si ještě nekoupili ten úžasný prášek na praní, který pere téměř sám, jdou se rovnou posilnit práškem jiným, který srovná jejich nervový systém.
Pokud si myslíte, že trochu přeháním, máte pravdu. Na druhou stranu se ale necháme ovlivňovat vším, co slyšíme nebo vidíme a to mnohdy natolik, že se tím mohou nabourat i naše vlastní vztahy. Je přece zcela jedno, zda děti občas zlobí, je úplně normální, že nás bolí břicho a pokud máme chuť na jablíčko a jsme vlastníky zubní protézy, stačí si ho nakrájet na menší kousky. Důležité je vědět, že nic není ideální a všechno si vyžaduje trochu naší trpělivosti a lásky. Budeme-li žít v domnění, že všechno je stoprocentní, jen v naší rodině to nějak vázne a nefunguje, může nás „útočící zabiják“ dostat do kolen a z nás se během chvíle stane klubíčko neštěstí. A navíc nejen nás, protože všichni jsme v rodině vzájemně spojeni, neustále ovlivňujeme jeden druhého, a to jak na osobní, tak globální úrovni. Pokud by si to každý z nás v daném okamžiku uvědomil, vypadal by život zcela jinak.
Pokud dokážeme přijmout sebe samé, dokážeme přijmout i ostatní členy rodiny. Potom přijmeme i další lidi, se kterými pracujeme či jsme s nimi v nějakém vztahu. A dokážeme-li i to, přijmeme zvířata, přírodu, budeme ostatní akceptovat a nenecháme se žádným, byť sebedokonalejším zabijákem nechat ničit a tím budeme spokojenější nejen my samotní, ale i celá naše rodina. Žijeme přece proto, abychom občas dělali i chyby, ze kterých je možné se poučit, ne pro ideální obraz dokonalosti, který je pro ostatní bezcenný. To, co se v našich životech odehrává jako „léčivé“ totiž působí nejen na nás samotné, ale na celý náš rod. Čím dříve si vyhojíme vlastní bolístky, tím dříve budeme sledovat štěstí na tvářích těch, které milujeme.