Staří Řekové si smrt zpodobňovali jako sličného okřídleného jinocha, který uhasíná pochodeň života tím, že ji zatlačuje do prachu země. My, kteří věříme na reinkarnaci, to máme podstatně jednodušší. Víme, že se zase jednou vrátíme, budeme mít sice jinou karmu, ale naše vlastnosti, cítění (tedy duše jako taková) budou stále stejné. Víme také, že se sejdeme s lidmi, které jsme milovali, že budeme prožívat další život a s ním jeho radosti i trápení.
Snad nejhůře se vyrovnává se smrtí milující matka, které zemře dítě. Tady je opravdu nutná doba k tomu, aby vše odbolelo. I když čas v tomto případě všechny rány nezahojí, musí se v životě jít dál, pokračovat. Pokud odejde na druhý břeh partner nebo partnerka, s nímž člověk prožije celý život, je to neméně skličující. Právě proto takto citově „svázaní“ lidé odcházejí brzy po sobě, mnohdy i po několika dnech či hodinách. Někdo prostě dokáže překonat i smrt, jiný to nezvládne. Téma smrti je velice citlivé. Není to o tom, nastartovat v sobě štěstí, ale vyrovnat se s bolestí, jež nám tu po někom zůstala.