Jako magnet nás přitahuje láska bolestná, při které ztrácíme kontrolu sami nad sebou a která nás dokáže zblbnout natolik, že nevíme nejen, jaký se píše den, ale zapomeneme i rok. Tato láska v nás rozbouří hormony, z inteligentního člověka udělá téměř neandrtálce a srdce máme jako v okovech.
Je to láska, která při rozchodu bolí nejvíc, protože se nedokážeme smířit s tím, že něco tak závratného mohlo skončit. Jenže nikdy nemůžeme chtít, abychom měli něco navždycky, počítat s možností konce je ale tak zdrcující, že si to nechceme připustit.
A co láska chladná, kdy nepropukáme v panický pláč, když nám náš protějšek nezavolá, ale přesto dokáže být pevná? Je to snad tím, že pokud nemilujeme příliš, můžeme toho druhého lépe ovládat? Něco na tom bude, protože muži jsou odjakživa prezentováni jako lovci, a pokud nemají co ulovit, ztrácejí zájem. A ženy? Ty vždycky nejvíc vzrušuje nedostupný protějšek, o který musejí usilovat ženskými zbraněmi. Pokud za nimi muž běhá jako poslušný pejsek, začne je nudit.
Nedávno jsem četla zajímavý článek o tom, že vhodný muž pro život by se měl podobat brokolici. Nebýt příliš hezký na pohled, ale být zdravý a chutný. Bohužel je to právě ten typ, který bývá i nudný, a my ženy raději sáhneme po grázlovi, který nás opustí hned, jak dostane šanci u nějaké jiné. Ale to bušení srdce, když zavolá, když se na nás hezky usměje a řekne, jak nám to sluší (brokolice tohle nikdy neřekne, protože ví, že víme, že nám to sluší).
Opouštíme brokolice a jdeme za jablkem poznání, abychom zjistily, že láska bolí a že nikdy nebude tak krásná, jak o ní psali a píší velcí a moudří spisovatelé. Ti totiž věděli, po čem touží lidské srdce, a naservírovali lásku jako pochoutku pro hladové. Ale řekněte sami, může hladový rozpoznat, jakou má jídlo doopravdy chuť?