Mnoho párů, které marně čeká na děti, bylo touto novinkou nadšeno. Nebylo jim líto peněz a okamžitě se nechaly zaregistrovat do databáze firmy, která zajišťovala kompletní servis – od početí až po porod.
Michaela a Giamni se na kliniku dostali po šesti měsících netrpělivého čekání. Christoph Forti, ředitel kliniky, jim vyřídil veškeré formality týkající se zdravotního stavu, včetně kompletních krevních rozborů. Šek s docela slušnou sumou zaplatili manželé ochotně a Giamni se po zákroku cítil fantasticky. Bohužel ani po několika měsících Michaela neotěhotněla, a tak musel přijít na řadu další zákrok. Tentokrát však byl zaplacený ještě tučnější částkou, než byla ta původní. Michaela byla v naprostém pořádku, problém byl u jejího manžela. Ředitel se proto rozhodl pro umělé oplodnění v narkóze.
Když Michaela po měsíci zjistila, že se zákrok podařil, zářila štěstím. Kliniku ve slunné Florencii doporučovala, kde mohla, a když se jí narodil syn, byla celá rodina štěstím bez sebe.
Po dvou letech podala z vděčnosti inzerát, ve kterém iniciovala setkání ostatních rodin, které na klinice zdárně počaly dítě. Pojem turbospermie už byl tak známý, že Michaele odepsalo na tři sta párů a na setkání jich přijelo pouze o dvacet méně. Jestli to bylo šťastné rozhodnutí, o tom už dnes mnoho rodin pochybuje. V římském domě kultury se kromě rodičů sešlo sto čtyřicet dětí, které si byly podobné jako vejce vejci. Rozhovory vyšlo najevo, že ani jedno z dětí se nenarodilo díky technologii turbospermií, ale každá žena podstoupila ještě týž zákrok jako Michaela. Teprve nyní si všichni uvědomili nápadnou podobu s ředitelem kliniky, kterého kdysi nazývali bohem.
„Proč jste ty ženy v narkóze znásilňoval?“ zeptal se komisař ředitele, který byl po této události okamžitě zbaven funkce.
„Bylo mi to milejší než chov lidí,“ prohlásil Christoph a trochu cynicky se usmál. „Je dobře, že mají vlastní matky, ne?
Komisař zaklapl spis a čekal, kolik lidí podá na Christopha žalobu. Nepřišla ani jediná.