Podle tradic naší kultury jsou andělé a démoni našimi životními průvodci, mohou nám pomáhat, ale mohou nám také škodit a dělat naschvály. Postava škodolibého skřítka, který se nečekaně objevuje ve zprávách jako novinářský šotek je znám od dob starých Keltů. Dnes bychom jej nazvali entropií, slabinou systému, informačním virem, chybičkou, co se vloudí… naštvat nás ale může stejně, jako nešťastná náhoda, díky níž už starověký lovec navzdory dlouholetým zkušenostem netrefil svůj cíl.
Ve východní filosofii mají roli vyšších pomocných rukou avatáři, což jsou božské bytosti, vtělené do původně docela normálních lidí a jako hlavní hnací síla, použitelná při získávání prakticky čehokoliv, se odříkávají mantry nebo modlitby. Magický svět, který se donekonečna rozkládá za hranicemi světa reálného je obydlený nejen anděli a démony, ale jsou v něm celá mračna elementálů a elementárů.
Elementálové jsou nejnižší bytosti, v podstatě jsou to symboly nejjednodušších hnutí lidské mysli. Vzpomeňme na renesanční mědirytinu z roku 1514 od Albrechta Dürera – Melancholie. Je na ní zasmušilá okřídlená žena, zapšklý Amorek, který vypadá, jako kdyby nikdy nic nedokázal, žebřík (možná symbol pokusu o vzestup nebo kariéru), přesýpací hodiny (ztracený čas), váhy (obraz nekonečného zvažování) a jakýsi mnohostěn (Dürer se zajímal o matematiku a geometrii)… a řada dalších symbolů, které se dají vykládat jeden po druhém, podle toho, jakou máte zrovna náladu a kolik máte času... Melancholie z hlediska představy existence elementálů by nejpravděpodobněji vypadala jako nevzhledný chuchvalec temné hmoty, která by si víc než naši pozornost zasloužila vyhození do kontejneru na odpadky.
Elementárové, neboli duchové živlů jsou přírodní duchové, tvořené jediným živlem – znaly je všechny kultury, Egypťané jim říkali afrity, Peršané dévy, Indové bhutas a davas. Jsou to dnómové, duchové země, salamandři, duchové ohně, sylfové, duchové vzduchu a undiny nebo nymfy, duch