V tom se synchronicita chová podobně jako počasí. Je nevypočitatelná, vždy nás něčím překvapí, nedá se ovládnout a je nedílnou součástí našeho života. Prostě existuje, ať už si o ní myslíme cokoli. Synchronicitu všichni známe buď jako „zákon schválnosti“ nebo jako konstatování „do třetice všeho dobrého i zlého“. Všichni víme, co znamená „malovat čerta na zeď“ nebo „mluvit o vlku, zatímco tentýž je už za dveřmi“. A také jste už jistě slyšeli napomenutí ve smyslu „raději mlč nebo to přivoláš“ a stejně tak jste jistě už mnohokrát slyšeli povzdech „no, to nám ještě chybělo“. Stačí si trochu více všímat reality a brzy zjistíme, že mnoho věcí se nám stává jakoby naschvál. Potom se ptáme, za co mě pánbůh trestá? Nebo, proboha, co jsem komu udělal(a)? Z jakéhosi záhadného důvodu se většinou setkáváme se synchronicitou, která nám škodolibě nepřeje, tedy přesně opačnou, než bychom potřebovali. Z posledních sil přibíháme k autobusové zastávce a už zdálky vidíme, že autobus, který jede jednou za půl hodiny, právě odjíždí. Člověka, kterého vůbec nechceme potkat, potkáme za den desetkrát, z toho přinejmenším dvakrát se s ním srazíme ve dveřích nebo s ním uvízneme ve výtahu. Chceme přejít zapadlou silnici, kde už rok neprojelo žádné auto a vtom se na nás ze zatáčky vyřítí kamión. Uskočíme, silnici opatrně přejdeme a když budeme na druhé straně čekat, za jak dlouho se objeví další auto, tak tam klidně můžeme strávit celý den a kolem neprojede ani bicykl. Jsou známé případy, že na málo obydleném ostrově nebo v nějakém rozvojovém státě jezdila pouze dvě auta a vždy to skončilo tím, že se srazila. Stejně tak si můžeme všimnout, že ať se vymýšlejí jakákoliv pravidla a nařízení a jakékoliv dopravní zákony a postihy pro neposlušné řidiče, je procento dopravních nehod pořád to samé. To se týká i zločinnosti a dalšího dodržování, či nedodržování jakýchkoliv pravidel. Člověk by byl v pokušení začít hlásat, že zákony a pravidla nás jenom zdržují, protože jsou v podstatě zbytečná – a podle ezoterické psychologie a filosofie by měl pravd