Haiku je název pro charakteristickou formu japonské poesie, která se od počátku 20. století objevila i v jiných kulturách písemnictví. Forma veršů – která je v tomto případě totožná i s litetrárním žánrem – je mimořádně jednoduchá: skládá se ze tří řad, které mají morany 5-7-5. Moranou nazývají slabiku, která je v časoměrných verších základní jednotkou času. Rýmování není u haiku požadakem, ale je přijato.
Pro básně je charakteristické téma – ale ne výlučně – o přírodě, její kráse, anebo náladě a navazujícím se pocity. Tradičních haiku nejsou v antologiích roztříděny ani podle období, anebo autorů, ale podle ročních období. To se vztahuje výlučně na tradiční haiku, podle vysvětlení progresivní větve lze obraz života „vysílat” o čemkoliv (například o nějaké budově, části oděvu atd.)
Umění haiku přesahuje skládání veršů. Psaní, vyhledávání odpovídajících slov je jedním druhem meditace, kde se tvůrce spirituálně spojí s přírodou, univerzem. Jeho ego přestane existovat, haiku je uměním přísně popisujícím, objektivním. Umělec přenáší do slov vibraci kosmu. Obraz, podávaný slovy, přináší uklidnění a harmonii. Harmonie vědomí zase podněcuje uklidnění těla a duše, vyvolává rovněž vývoj osobnosti a charakter.
Haiku je v podstatě osamělým druhem umění, kde mistrem a ukazovatelem cesty je samotné haiku a naše vlastní myšlenky. Psaní malých veršů o 17 slabikách je těžké jen na začátku, jakmile jim přijdeme na chuť, přicházejí myšlenky skoro samy od sebe.
Přestože je haiku samotářskou činností, paradoxním způsobem přece jen pracuje nejlépe tehdy, když se o něho podělíme s ostatními. Zatímco formování osobnosti a změna aspektu vyžaduje samotu, ke sladění různých názorů je zapotřebí raději společnost. Účinek haiku na formování skupiny se projevuje při jeho čtení a vysvětlování.
John Lennon prohlásil: používej haiku, neválči! Měl pravdu! Předání a výměna pozitivních myšlenek nezbytně přemění negativní energii do protikl