Strašně jsem se těšil poznat cizí kraje, a když se mi konečně podařilo našetřit nějakou korunu, odletěl jsem na Haiti. Na rušném tržišti jsem se připletl ke společnosti, která mě nesmírně zajímala. Muži byli oděni černě a pevně svírali pušky a mačety. Na očích měli tmavé brýle proti slunci. Nakupovali nepřeberné množství okurek, které házeli do vysokých proutěných košů. Šel jsem fascinovaně za nimi a oni to po nějaké době zpozorovali. Z každé strany mě obstoupil jeden muž a dali mi něčeho napít.
Bylo to hořké, ale neměl jsem jinou možnost, než tekutinu vypít. Nevím, jak dlouho jsem byl omámen, ale probral jsem se až u haitského šamana, kterému říkali bokora.
„Tvoje zvědavost tě přivedla až ke mně,“ přivítal mě a jeho oči žhnuly jako dva plameny. Během týdne tě usmrtím, ale neměj strach. Ještě týž den oživím tvoje tělo a duše dojde pokoje.“
Po těchto slovech mi na čele vyrazily krůpěje potu. O zdejších legendách jsem sice slyšel, ale v životě by mě nenapadlo, že se budou dotýkat i mě. Šaman ze mě nespustil oči a musel jsem být neustále v jeho přítomnosti. Odpoledne jsme došli ke hřbitovu.
Podle místního zvyku se zde místní pohřbívají ještě týž den. V tropických vedrech je to docela přirozený postup. Viděl jsem spouštět do útrob země tři rakve. Šaman přistoupil ke každému hrobu a prohlížel si ho. Potom jsme všichni odešli do neútulných chýší.
Nazpět ke hrobům jsme se vrátili až za soumraku. Bokora prováděl obřadní rituál, na jehož závěru podřízl ovci. Ostatní bubnovali kolem hrobů, až mi praskaly bubínky v uších. Šaman otevřel rakev a vzbudil mrtvé. Každému z nich dal do úst zombijskou okurku a nechal je, aby se napřímili. Potom je muži v černém odváděli na odlehlé plantáže. Klátivé pohyby polomrtvých a jejich vyhaslé oči ve mně vzbuzovaly dojem největšího hororu na světě.
Opět jsme odešli k chýším a šli nakrmit ropuchy. Ty produkují chemikálie s halucinogenními účinky. Spolu se zvláštní rybou, která vytváří jed tetrodoxin, se namíchá nápoj, který ochromuje nervovou soustavu. Zombijská okurka obsahuje ještě další halucinogen, který těla obětí dostává do intoxinovaného stavu. To všechno jsem si posléze jako lékař zjistil. Ještě předtím jsem se ale musel nějak z této blamáže dostat. Večer mi přinesl šaman pohár s nápojem. Nevypil jsem ho, ale nenápadně vylil na zem. Potom jsem simuloval bezvládného a ulehl do kouta chýše. Šaman odešel a já zůstal na chvíli sám. Rychle jsem se zvedl a bral nohy na ramena. Po několika metrech na mě ale šáhla smrt.
Za krk mě chytlo cosi, čemu se ve zdejších poměrech říká oživlá mrtvola. Neměl jsem jinou možnost, než setřást její ruce a začít ji škrtit. Měla ohromnou sílu, ale po chvíli dopadla bezvládně na zem. Neohlížel jsem se a utíkal zpět k civilizaci. Po čtyřiceti hodinách se mi ji konečně podařilo dosáhnout. Vzal jsem letenku a pospíchal k letištní hale. Po dobrodružství se mi už vůbec nestýskalo.
Žena se podivila, že jsem se vrátil o týden dříve. Po té první noci se ale už na nic nevyptávala. Další týden jsem navštívil psychiatra a ten mě postupně navrací do normálního života. Jenom má strach z toho, že zbytky jedu v mém těle mohou kdykoliv utlumit mé vnímání. Doma raději spíme odděleně. Co kdyby přece jen?