V přístavu jugoslávského města Dubrovníku leží nádherný ostrůvek Lokrum. Okolo roku 1070 zde byl dubrovnickými šlechtici založen klášter mnichů benediktýnů. Počátkem 19. století je Francouzi vypudili a mniši se jim pomstili tím, že nad celým tímto krásným ostrovem vyslovili kletbu. Smrt postihla každého majitele ostrova a většinou se záhuba dotkla i celého příbuzenstva. Jak šel čas, stávala se kletba stále silnější. Za oběť jí padl arcivévoda Rudolf i Maxmilián, arcivévoda rakouský a císař mexický. Dále Rudolfova matka, rakouská císařovna Alžběta i její bratranec, bavorský král Ludvík II. Ve výčtu můžeme pokračovat dále a dostaneme se přes arcivévodu Františka Ferninanda až k Alexandru I. Kletba je mocnější právě po získaných obětech, a tak časem nabyla takových rozměrů, že začala přinášet neštěstí i všem návštěvníkům Lokrumu. Než se ale pověst o pradávné kletbě rozšířila, jezdila na tento ostrov spousta lidí. Kdo by si také v šumění moře a těkajících paprscích neposedného Slunce uvědomil, že zážitky vyblednou ještě dříve než staré fotografie a po špičkách si smrt přijde pro své výsostné právo.
Byla jsem tam se skupinkou turistů, kteří měli plné ruce práce s fotoaparáty a když jsme se konečně všichni vzpamatovali z té nádhery, byl už čas k odjezdu. Pracovala jsem tenkrát jako průvodkyně jedné cestovní kanceláře a výlet na ostrov Lokrum dostali turisté jako vyvrcholení jejich pobytového zájezdu. Jen co nás ale loď dovezla ke břehu, začaly problémy. Jednu turistku jsme byli nuceni okamžitě dovézt do nemocnice a po několika hodinách jsme se dozvěděli, že zemřela na banální operaci slepého střeva. Její manžel ještě týž den snědl nějaké tablety a když jsme ho objevili, bylo už na záchranu pozdě. Byla jsem opravdu ráda, když nastal den odjezdu a já mohla se svými turisty nastoupit do autobusu.
Zpáteční cestě velela pochmurná nálada a při pohledu na prázdná sedadla nebylo nikomu moc do řeči. Po několika hodinách cesty se mi začala klížit víčka a já se nechala ukonejšit tichým vrněním autobusu ke spánku. Najednou jsem ale vylétla ze sedadla a po několika zoufalých výkřicích jsem prolétla oknem na kluzkou vozovku. Zmatek a krev byly všude okolo a já se soustředila pouze na vlastní bolest. Z nemocnice mě propustili po třech nedělích. První, co jsem šla udělat, byla návštěva naší kanceláře. Vzala jsem do ruky seznam mrtvých turistů a v tu chvíli mi došlo, že na něm figurují všechna jména našeho výletu na Lokrum. Kromě mě a těch dvou, co zemřeli přímo v Dobrovníku.
O prokletí tohoto ostrova jsem se dozvěděla až mnohem později a všechno mi začalo postupně docházet. V pověsti se totiž praví, že naživu bude ponechán jen ten, kdo přivede další oběti. Od té doby jsem odmítla jezdit na zahraniční zájezdy a živím se už jen jako průvodkyně po Praze.