Fotograf Pavel, zaměstnaný toho času jako reportér denního tisku, chtěl celé záhadě přijít na kloub. Pro strach měl uděláno a hotel ve starobylém stylu ho nesmírně lákal. Ubytoval se v prvním patře a nedočkavě čekal na noc, ve které měl dostat odpověď na svoje otázky. Za okny pokoje se už šeřilo a v potichlé ulici bylo slyšet vyzývavé šumění větru.
Pavel se přikrčil ke dveřím a čekal, až nástěnné hodiny odbijí půlnoc. S fotoaparátem a baterkou v ruce se potichu vplížil ke schodišti a poslední minuty do půlnoci prožil v přítmí ztrouchnivělé skříně, která jako jediná připomínala minulé století. Neočekával, že všechno proběhne hladce, na nástrahy byl z profese zvyklý a když mu něco šlo bez překážek, ani ho to pořádně nebavilo. Co ale viděl bylo nad jeho očekávání. Z půdní místnosti vyšla dívka, která byla zarámovaná do mlhavého oparu a jejíž tajemní krása uchvacovala už na první pohled. Pod bílými střevíci skřípalo schodiště a Pavel stál v koutku jako omámený. Nedostal se ani k tomu, aby se chopil fotoaparátu a začal dělat to, kvůli čemu sem přišel. Chtěl přízrak uchopit, pohladit, dotknout se ho, ale jakmile vztáhl ruku, okamžitě mu projela nicotným nic, které bylo ještě horší, než kdyby dotyčná začala křičet. Najednou schodiště utichlo a zmizel i přízrak, po kterém zbyla vůně starých časů.
Pavel byl teoretik a jeho myšlení bylo většinou logické. Proto si nechtěl připustit, že se nechal vtáhnout do něčeho, čemu nerozumí. Vystoupil do půdních prostor, odkud se přízrak zjevil a čekal až se vrátí.
,,Čekáš tu na mne?“ překvapila ho otázka, která byla vedena z obrazu na stěně. Pavel nevěřícně kroutil hlavou a uvědomoval si, že na obraze je stejná dívka, kterou viděl jako přízrak na schodišti. Přikývl a zadíval se do jejích očí.
,,Jsi živá, nebo mrtvá?“ zeptal se bláhově, přestože odpověď znal, ale nechtěl jí uvěřit.
Dívka vystoupila z obrazu. ,,Majitel hotelu si přivezl můj obraz z dalekých krajin, aby mě měl stále na očích. Jsem jeho dcera, která nevěřila vlastnímu otci a zahynula na úpatá hor, kterým se říká Divoké. Před smrtí mě namaloval jeden malíř, který žil v tamní vesničce.“
Pavel dívce moc nevěřil, ale nic jiného mu nezbývalo.
,,Znič můj obraz,“ poprosila ho dívka. ,,Znič jej a sešlu ti lásku, která se mi bude podobat. Jedině tak dosáhnu klidu a ty také, protože jinak na mě nikdy nezapomeneš.“
Pavel vzal obraz do ruky a upustil ho na parkety. V tu chvíli domem prolétl ohnivý blesk a v jeho náručí se ocitla dívka z obrazu.
,,Jsem její sestra,“ ukazovala na roztrhané plátno a Pavel začal cítit, že s logikou tady nic nezmůže. Zamiloval se a po čase si dívku odvedl. Jenom šaty, které neustále uchovávala ve skříni, měly zvláštní vůni starobylých časů a otec nevěsty nikdy nezavzpomínal na to, že by měl dcery dvě.