Ženy psaly dějiny, aniž by se pod ně musely podepisovat. A co romány plné zanícených příběhů? Vznikly by bez žen a jejich citu?
V životě pociťujeme bolest, pokud nepřijímáme realitu a nevidíme ji. Vysníme si pohádku podle nekonečného romantického seriálu a chceme jí svůj život přizpůsobit za každou cenu. Neschopnost přijímat realitu vyvolává zákonitě hněv, který nám pomáhá vyhnout se určité zodpovědnosti. Co s tím dělat? Tady je odpověď zcela jednoduchá – musíme se naučit přijmout realitu, teprve potom bude mít hněv šanci, aby odezněl.
Ne každý máme v rodině stejný názor, rozdílní jsme právě proto, abychom se vzájemně přitahovali. Nemusíme se ale hádat a nenávidět, když se vlastně ve své podstatě milujeme. Dávejme najevo to, co doopravdy cítíme, ne to, co v nás v návalu emocí vyvěrá. A nebojme se učit se, co bychom mohli v našich vztahových věcech zdokonalit. Může to být takový náš uskutečněný sen, klubíčko schoulené v krajkoví něhy. Nebude ho popohánět vítr, ale náš horoucí dech. Vždyť každý sen má křídla, jen létat někdy neumí hned napoprvé…