První písemná zmínka o houbách, dokonce se této písemnosti říkalo traktát o houbách, spatřil světlo světa ve 4. století před naším letopočtem. A na svědomí ho měl člověk, jemuž náleží označení „otec botaniky“. Jmenoval se Tehofrastos a byl starořeckým učencem. Traktát pojednával o žampiónech a světe div se, o lanýžích! Ty jsou dnes považovány za nejdražší houby na světě. 500 let nato Plinius Starší dokázal rozlišit houby na jedlé a ty které se opravdu jíst nedají. Nicméně až v 18. století bylo zjištěno, že mají houby semena a tím byly zařazeny mezi rostliny. V tomtéž století také bylo vědci odhaleno, že houby vyrůstají z čehosi, co vypadá jako pavučina a dostalo to název podhoubí. Název „houby“ od řeckého slova mykos – hlen i v ostatních jazycích má spíše pohrdlivý název. Vždy to má co dělat s bažinou, hnojem či plísní. A co si budeme nalhávat, i české zvolání „ale houby“ často označuje, že nic či zápor.
Současná věda o houbách – mykologie, popsala 80 000 druhů hub, z nichž je označeno za jedlé 400 – 600 druhů. Vybrat si tedy můžeme z celkem široké škály. Česká mykologická společnost byla založena v roce 1919.
Houby se staly delikatesou již v antickém Římě. Bohužel, jak už to s tmářským středověkem bývá, v tomto období se hub lidé báli a jejich výskyt se jevil jako dílo nadpřirozených sil.
Součástí jídelníčku se houby staly díky svému obsahu bílkovin. Z toho důvodu je právě na místě opatrnost při jejich uchovávání a spotřebě. Velmi rychle se kazí a tím se stávají nepoživatelné či přímo jedovaté.
Pokud jde o kuchyni, nemusíme zacházet do přílišných podrobností. Milovníci hub vědí, jakou chuť má smaženice, řízek nebo bramboračka. A houby můžeme přidávat i jako koření nebo je jen přidáme do nějakého pokrmu, který je k tomu určený. A pochopitelně podle druhu houby.
Historické dokumenty hovoří o léčebných účincích hub. I současné medicína je k tomuto účelu používá. Patří mezi ně vějířovec obrovský či hlíva ústřičná. Za zmínku určitě stojí houba, která je popisovaná jako houba multifunkční, a to troudnatec kopytovitý. Lékaři ve starém Řecku jím vypalovali povrchové rány, posloužil, když se rozdělával oheň a prý se používal i při střelbě. Dokonce se zařadil i mezi módní doplňky. V 18. a 19. století byl používán jako materiál pro výrobu čepic a klobouků.