K objevení vraku došlo až téměř tři čtvrtě století po katastrofě. Mimořádně pevná, dálkově řízená ponorka, patřila americké expedici. Ta nejprve v hloubce přibližně 3700 metrů a ve vzdálenosti 570 kilometrů jihovýchodně od Nového Foundlandu nalezla jeden z devětadvaceti kotlů někdejší zaoceánské lodi. Později expedice objevila i obě poloviny obrovského plavidla, ležící na mořském dně ve vzdálenosti 650 metrů od sebe.
O rok později další expedice pořídila podrobnou fotografickou dokumentaci a získala snímky některých legendárních luxusních předmětů, překvapivě v dobrém stavu. Nenašla se však ani stopa po trhlině, která údajně loď potopila. Výzkum vzorků převezených z pozdějších expedic však prozradil něco, o čem neměl nikdo ani tušení. Kovové pláty lodi byly totiž vyrobeny z nekvalitní, tehdy běžně používané oceli, která v ledové vodě ztrácí svou pružnost. Pláty se zřejmě při srážce s ledovou krou roztříštily, což se stalo pro loď i její posádku osudné.