První písemná zmínka o houbách, dokonce se této písemnosti říkalo traktát o houbách, spatřil světlo světa ve 4. století před naším letopočtem. A na svědomí ho měl člověk, jemuž náleží označení „otec botaniky“. Jmenoval se Tehofrastos a byl starořeckým učencem. Traktát pojednával o žampiónech a světe div se! O lanýžích… o dnes nejdražších houbách na světě. 500 let nato Plinius Starší dokázal rozlišit houby na jedlé a ty které se opravdu jíst nedají. Nicméně až v 18. století bylo zjištěno, že mají houby semena a tím byly zařazeny mezi rostliny. V tomtéž století také bylo vědci odhaleno, že houby vyrůstají z čehosi, co vypadá jako pavučina a dostalo to název podhoubí. Název „houby“ od řeckého slova mykos – hlen i v ostatních jazycích má spíše pohrdlivý název. Vždy to má co dělat s bažinou, hnojem či plísní. A co si budeme nalhávat, i české zvolání „ale houby“ často označuje, že nic či zápor.
Současná věda o houbách – mykologie, popsala 80 000 druhů hub, z nichž je označeno za jedlé 400 – 600 druhů. Vybrat si tedy můžeme z celkem široké škály. Česká mykologická společnost byla založena v roce 1919.
Houby se staly delikatesou již v antickém Římě. Bohužel, jak už to s tmářským středověkem bývá, v tomto období se hub lidé báli a jejich výskyt se jevil jako dílo nadpřirozených sil. Součástí jídelníčku se houby staly díky svému obsahu bílkovin. Z toho důvodu je právě na místě opatrnost při jejich uchovávání a spotřebě. Velmi rychle se kazí a tím se stávají nepoživatelné či přímo jedovaté.
Pokud jde o kuchyni, nemusíme zacházet do přílišných podrobností. Milovníci hub vědí, jakou chuť má smaženice, řízek nebo bramboračka. A houby můžeme přidávat i jako koření nebo je jen přidáme do nějakého pokrmu, který je k tomu určený. A pochopitelně podle druhu houby.
Historické dokumenty hovoří o léčebných účincích hub. I současné medicína je k tomuto účelu používá. Patří mezi ně vějířovec obrovský či hlíva ústřičná. Za zmínku určitě stojí houba, která je popisovaná jako houba multifunkční. Troudnatec kopytovitý. Lékaři ve starém Řecku jím vypalovali povrchové rány, posloužil, když se rozdělával oheň a prý se používal i při střelbě. Dokonce se zařadil i mezi módní doplňky. V 18. a 19. století byl používán jako materiál pro výrobu čepic a klobouků.