Spalničky jsou infekční choroba, která probíhá ve čtyřech fázích. Zpočátku mohou vypadat možná jako banální viróza s kašlem, rýmou, ale především vysokou teplotou. Může se také přidat zánět spojivek. Pak se přidává vyrážka na obličeji a již víme, že jsou tu spalničky. Ještě je třeba trochu trpělivosti, protože vyrážka se rozšíří na celé tělo. Jakmile je nemoc na ústupu, kůže se začne odlupovat a i vyrážka postupně zmizí.
Měli bychom mít na paměti, že spalničkami se můžeme nakazit (vy, kteří jste je neprodělali) kapénkami. Tedy šíří se běžně vzduchem. V tzv. civilizovaném světě se proti spalničkám očkuje. Tam, kde očkování zavedeno není, je bohužel tato nemoc velmi častou příčinou úmrtí dětí do pěti let.
Podíváme-li se na nemoc z úhlu příčiny v rovině psychosomatické, najdeme především informaci o tom, že v případě, že dítě onemocní touto nemocí, má strach. Má velké obavy z toho, co se kolem něj děje a zároveň nedokáže ani dát najevo to, co prožívá. A to proto, že buď neví, jak to udělat nebo mu to někdo dospělý nedovolí. Na vině je především nedostatek pozornosti. Nedostatek projevu náklonnosti či obdivu.
Avšak jak si vysvětlíme šíření nemoci v Česku ve 21. století? V zemi, která očkuje své obyvatele od roku 1968? Když si představíme samotnou informaci, kterou nemoc předává a dovolíme si pustit trochu fantazie, možná má právě lhostejnost, nepozornost vůči lidem svou roli. Mediálně je zdroj nákazy importovaný z Ukrajiny a tak se možná není co divit tomu, že lidé země, která je již několik dlouhých let zkoušena válečnými útrapami, mají pocit, že si jich svět nevšímá a nikdo neřeší možná mocenské boje.
Nemoci už takové jsou. Přijdou, odejdou. Upozorní a člověk se buď poučí, nebo přijde další nemoc. Vězme, že i příroda a Země jako taková jsou živými organismy a i ony mohou onemocnět. Ani nechci domyslet, jaký dopad by měly tyto nemoci dopad na člověka.