Rozhovor s léčitelkou: Každý život znamená boj o něj

Ruský profesor Ivan Pavlovič, který vytvořil i medicínu pro kosmonauty, má názor na cukrovku jasný. Cukrovka je vymyšlená nemoc, která neexistuje. Jak vy se ztotožňujete s jeho názorem?

Profesor Ivan Pavlovič patří v Rusku ke špičce alternativní medicíny. Hledá hlavně příčiny, což je velmi dobrá volba. Je toho názoru, že všechno je o fyziologii. Podle něj musíme uvnitř svého organismu vytvořit podmínky pro život buněk. Také tvrdí, že cukrovka není dědičná a má na to svůj názor. Pokud jí matka v době těhotenství zbytečné věci, může se u dítěte cukrovka rozvinout, není to o dispozicích, ale o stejných podmínkách, ve kterých dítě žije. Dítě se vlastně stejně stravuje a chová jako jeho rodina. Pokud si ale rodina uvědomí svůj nezdravý životní styl – začne sportovat, otužovat se a změní stravování, potom bude dítě zdravé a nemoc nevypukne. Myslím si, že jde profesor Ivan Pavlovič dobrou cestou. Lidé jsou většinou velmi pohodlní a nechtějí na svém způsobu života a stravovacích návycích nic měnit, to je největší problém.

To jsou vaše osobní zkušenosti s lidmi?

Přesně tak. Obrátí-li se na mě někdo s prosbou, že by chtěl pomoci s léčbou, neznamená to ještě, že se chce vyléčit. Vyslechne mě, přečte si doporučení, ale to je tak všechno, co udělá. Alespoň 90 % z nich. Alternativní léčba je ve své podstatě velmi jednoduchá, ale vyžaduje trpělivost a čas. Pokud chce člověk dát svůj organismus do pořádku, musí si jídla sám připravovat, nestravovat se v restauracích, kde většinou nevíme, co jíme, neládovat do sebe hamburgery a sladké limonády. Doporučím-li někomu, že má na měsíc vynechat maso a mastné výrobky, tak to většinou neudělá. Ano, maso je chutné, ale měsíc se bez něj člověk s vůlí dokáže obejít. Je velké množství zeleniny, která se dá upravovat na mnoho způsobů. Každý život je v podstatě denní boj o něj. Ano, můžeme zhřešit, ale větší část svého života bychom měli věnovat určité „zdravotní disciplíně.“ Většinou si to ale mnoho lidí uvědomí až tehdy, když je nemoc rozvinutá. I tak se dá s ní ale bojovat, pokud to tak chceme.

Vy sama jste prošla obdobím, kdy vám začala selhávat játra. Jak k tomu došlo a jak jste to zvládla?

 Bylo to po jedné celkem banální kosmetické operaci. Šlo o zanedbání pooperační péče, což mám i lékařsky potvrzené. Dostala jsem tehdy vysoké horečky, nadmulo se mi břicho a byla jsem zcela apatická ke všemu kolem. Tehdy mi lékařka, která mě operovala, říkala, že všechno se spraví, že mám antibiotika. Nespravilo. Skončila jsem v nemocnici, protože mi začala selhávat játra a tam mi denně ránu čistili bez umrtvení, protože stav mých jater nedovoloval žádné silné léky ani narkózu. Domů jsem byla propuštěna v pořádku, ale játra vykazovaly příšerné hodnoty. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo nasazení tvrdého režimu a diety. Půl roku jsem jedla jen dušenou zeleninu a libové maso, pila jsem obyčejnou vodu. Za půl roku měly játra už zcela normální hodnoty.

Říkáte, že jste pila jen vodu. Slyšela jsem hodně názorů, že právě obyčejná voda může hodně pomoci…

Říká se, že téměř polovina nemocí se dá léčit jen vodou. Pokud člověk pije málo vody, tak mu zhoustne krev, která se nahromadí ve velkých cévách a krevní tlak jde nahoru. Potom vznikne hypertronie. Voda by se měla pít hlavně před jídlem. Jenže obyčejnou vodu vyměnilo mnoho lidí za kávu, slazené limonády, muži mají rádi pivo. Našemu tělu ale prospívá voda a zeleninové šťávy. Vždyť šťáva z červené řepy je přímo všelék na mnoho nemocí.

Hraje podle vás v uzdravování roli psychika?

Samozřejmě, ta má jednu z nejdůležitějších rolí. Člověk si musí psychiku nastavit optimisticky a dát si do pořádku vztahy a rodinné záležitosti. Mnoho lidí se diví, že má zdravotní komplikace, ale byl jeho život bez vinny? Neublížil vědomě někomu, kdo mu dával lásku? Není ke svému okolí zlý, panovačný, nezávidí ostatním? Všechno, co se odehrává v naší psychice, se projeví i uvnitř našeho těla. Samozřejmě, že dokonalý člověk neexistuje. Také ještě nikdo nezemřel v osmdesáti letech zcela zdravý. Měli bychom si ale uvědomit, že můžeme žít kvalitně a bez bolestí po co nejdelší dobu. Je jen na nás, po čem sáhneme a v čem nalezneme smysl života. Jestli ho někdo vidí v prorostlém bůčku, pak může sníst tabletek, kolik chce a na ty tabletky bude jíst ještě další, které budou na potlačení vedlejších účinků prvních tabletek. A přitom je řešení zcela jednoduché – změnit životní styl, cvičit a mít vždy úsměv na tváři. Protože s úsměvem jde lépe nejen žít, ale i překonávat samotnou nemoc.

Děkujeme za rozhovor.