Příčiny epilepsie považují vědci a lékaři jednak za vrozené, kdy se berou v potaz takové vlivy během prenatálního vývoje, které působí negativně. A samozřejmě se také hovoří o možnostech dědičnosti. A pak jsou zde příčiny, které mají na svědomí vznik nemoci během života – úrazy, blokády v páteři díky tzv. uskřinutí plotének, ale také různé nádory či infekce. Podle statistických ukazatelů tímto onemocněním trpí zhruba jedno procento lidstva. Ale vzhledem k různým úrovním lékařské péče je toto číslo zřejmě velmi nepřesné.
Louis Hay, ve své knize Uzdrav své tělo, říká, že epilepsie vyjadřuje odmítání života. Člověk, který trpí touto nemocí, prý má pocit velkého vnitřního zápasu. Je to možné? Možná ano, protože člověk v takovém záchvatu si může velmi ublížit, pokud na situaci pohlédneme reálně.
Epilepsie se počítá mezi chronické nemoci. Z psychosomatického hlediska se dá říci, že člověk nemocný epilepsií je na sebe velmi tvrdý. Nedej bože, aby se dopustil nějakého prohřešku na poli obecně přijatých společenských pravidel. Zásadním problémem je naprostá absence sebelásky, a proto se snaží vše vynahradit u druhých. Nicméně vnitřně je naplněn násilím, které se ve formě záchvatů a v podstatě možnosti ublížení sama sobě, obrací proti němu.
Pokud se onemocnění projeví v dětském věku, může to mít souvislosti s dalšími dvěma situacemi. Za prvé může jít o získání pozornosti pro dítě, které se cítí opomíjené. O těchto možnostech onemocnění dětí se toho již napsalo mnoho a často se to také děje. Tím spíše v dnešní tolik uspěchané době. A pak je tu možnost, že nemoc zakrývá chyby rodičů a péče o dítě může být cestou k němu.
Vždy jsou nemoci nepříjemným průvodcem lidským životem, dbejme o své zdraví nejen tělesné, ale především duševní, ale i duchovní. Radost, spokojenost, úsměv a víra – to jsou daleko příjemnější průvodci, kteří nás mohou doprovázet, pokud sami budeme chtít. Rozdávejme lásku, ale mějme rádi především sami sebe.