Jako o náhodách hovoříme o nehodách proto, že se přihodí nečekaně. V podstatě je nepředvídáme. Ačkoliv se velmi často stane, že sotva se nám právě něco přihodí, víme, proč se to stalo. Všeobecně mezi lidmi, kteří uznávají psychosomatiku, jde o to, že k nám promlouvá tzv. vyšší síla. Možná Duch. A proč? V první řadě bychom se měli při jakémkoliv zranění zamyslet nad tím, k čemu slouží zraněná část těla. Její funkce, různé souvislosti. Velice důležitým dalším faktorem je závažnost poranění.
Situaci lze vyložit tak, že se zraníme ve chvíli, když dochází k sebeobviňování na úrovni JÁ JSEM. Můžeme mít pocit, že jsme se vůči někomu zachovali sobecky, nepomohli jsme v tu chvíli, kdy jsme měli (podle svého názoru), nereagovali jsme ihned na zavolání dítěte atd. Tím, že se zraníme, na nevědomé úrovni jsme toho názoru, že jsme tak splatili nějaký dluh. V podstatě jsme se vykoupili.
Pokud dojde až k zlomenině, pak by se takto zraněný člověk měl zamyslet nad tím, že vůči někomu chová násilné myšlenky. A je jedno, zda jsou tyto myšlenky na úrovni vědomí či nevědomí. Projev jakýchkoliv citů a omluva vůči sobě je na místě. Je totiž více než jasné, že všechny myšlenky na násilí již nelze potlačovat a tím se obrací proti svému nositeli.
Zde je pak na místě si uvědomit, jakým způsobem právě vnímáme vinu. Zde, i když je to mírně nadsazené, se můžeme odkázat k právnímu systému. Člověk je vinen až tehdy, pokud je mu vina prokázána a není o tom žádných pochyb. Co si takhle občas tuto otázku položit? Pokud v sobě máš aspoň trochu moudrosti a zodpovědnosti, omluv se. Protože zákon příčiny a následku stejně funguje velmi neomylně.
A co by mohlo fungovat, abychom si neubližovali? Možná odpuštění… nejen druhým, ale především sobě samým!