Pak se začaly nosit střevíce s dlouhou špicí, připomínající mužský pohlavní úd. Ženy zvětšily dekolty a zkrátily sukně ke kotníkům. Vatikán okamžitě zareagoval a žádal kněze, aby z kazatelen útočily slovy, že žena, oblečená do moderní kratší sukně, vypadá jako lejno v plátně. Františkáni v celé Evropě odmítali dávat rozhřešení ženám, jejichž sukně nesahaly až k zemi. V polovině patnáctého století sv. Antonín, arcibiskup ve Florencii, nechal vyhnat z kostelů všechny mladé ženy, které začaly nosit klobouky, či za pomoci korzetů nutily prsa do správné formy.
Ještě počátkem dvacátého století upozorňovala církev na to, že ruce žen neslouží k nošení náramků, ale ke spojování se při modlitbě a dávání almužny. Dáma, která si barvila vlasy a pudrovala tvář, se stávala „děvkou a cizoložnicí“. Svatý Cyprián vyjádřil obavu, že namalované ženy Bůh nerozezná při zmrtvýchvstání k poslednímu soudu. Když začala móda paruk, duchovní dali na vědomí, že žena, která ji nosí, má více ohonů než čert, a že vlasy, ze kterých je paruka zhotovena, mohou pocházet nejen od zemřelých, ale i od obyvatel pekla nebo očistce.