Nejen v těchto případech, ale i když žena nemá již tolik povinností, je třeba si dělat malé radosti. Ale i muži si je zaslouží. V dnešní uspěchané době, kdy jsou naše emoce bombardovány negativním zprávami ze všech sdělovacích prostředků, kdy je velmi snadné ztratit práci, zhoršují se podmínky pro podnikání a strach vzrůstá díky celosvětové situaci, je to třeba tím více.
Jak si představujete malé radosti? Nedávno jsem na facebooku četla příspěvek v tom smyslu, že jsou lidé příliš vážní, že jsou zahledění do sebe, neumí se usmívat, že děti sedí pouze u televizorů či počítačů. Víte, co si myslím? Že si neumíme hrát. A nejen dospělí, kteří si myslí, že nemají čas nebo věk nebo cokoliv. Ale ony si dnes neumí moc hrát ani děti.
Myslím si, že hry, do kterých by se zapojili dospělí i děti, by pomohly odbourat stres dospělých a navíc by pomohli k tomu, aby se vylepšovaly a stmelovaly vztahy mezi rodiči a dětmi. Je to velmi potřeba. Vzpomínám si na to, kdy jsem já se svými dětmi hrála pexeso, nebo člověče, nezlob se, když venku pršelo nebo byl dlouhý zimní večer. Byly to velmi hezké chvíle, plné radosti a veselého smíchu. Volné dny trávily venku, v lese, léto u rybníka, jezdily na kolech, kluci hráli fotbal, holky skákaly panáka. Dodnes děti, již dospělé, vzpomínají na prázdninové zážitky, o kterých se dnešním dětem ani nezdá.
A když děti odrostou, tak radosti, které by si dospělí mohli dopřát, tím přece nekončí. Ať je to již káva s kámoškou, nebo kurz latinskoamerických tanců, squash, nebo si pánové zajdou s jinými pány na jedno orosené. Povinnosti a radosti by měly být v rovnováze, aby naše těla a duše měly od obojího kousek a nestrádaly.
Já bych to viděla tak, že bychom se měli vrátit do časů, kdy jsme si dokázali hrát, smát se, sejít se. Dnes lidé komunikují na sociálních sítích. Díky „ch